Hudba stavěná na silových djent základech mě poslední dobou příliš nebrala, dokonce jako bych měl pocit, že se tento subžánr začal vyčerpávat a podobné názory pozoruji i u dalších fanoušků metalové hudby. Možná je to i tím, že v současné době nevidím na scéně příliš opravdu hvězdných tahounů, kteří by vynikali a strhávali na sebe pozornost. Časy ohromujících desek MESHUGGAH jsou prostě pryč. Když už dnes nějaká známá skupina využívá djentové manýry, většinou jako doplněk k dalším stylovým základům. V módě je prostě míchat styly a tvářit se jako postmetalová monstra. Tak to například dělají uznávaní TESSERACT, mě sympatičtí Belgičané HIPPOTRAKTOR nebo Američané INTERLOPER. A tím se dostávám k dalším Američanům ASCEND THE HELIX, skupině svým kalifornským působištěm blízké právě k INTERLOPER. Navíc k sobě tyto dvě party nemají daleko ani ohledně stylu, který produkují. Obě si v současnosti libují v hodně důrazném až neurvalém progmetalu. Ale zatímco INTERLOPER jsou značně postmetaloví a i klasicky progresivní, ASCEND THE HELIX svůj technický koktejl mnohem více drží v djentové říznosti. A je to ten správný nářez, který mě probudil z výše popsané skepse a vyvolal pocit, že djent jako žánr ještě zdaleka neřekl své poslední slovo.

ASCEND THE HELIX je především Adam Smiarowski, kreativní multiinstrumentalista, který s hudbou začínal na klavíru ve svých šesti letech a kytaru chytil poprvé do ruky v osmnácti. Ale dnes je s ní přímo srostlý. ASCEND THE HELIX se dá považovat za jeho sólový projekt, na kterém mu sekunduje zpěvák Mike Semesky. A tito pánové již na debutu "Spiral Of Reflection" (2023) naznačili, že těžištěm jejich hudební produkce budou razantně zasekávané riffy a na melodie nebo rozvíjení pompéznějších aranží se hrát nebude. Bylo to ale dílo do značné míry neosobní a studené. "Anamnesis" se podařilo dotáhnout dál, zůstala nekompromisní djentová důraznost, Adam ale o krůček postoupil v šikovnosti jak poskládat neoposlouchané vzorce a dostat do skladeb více napětí a zajímavých motivů.

Naplnit plochu 66 minut není vůbec jednoduché, obzvláště s ohledem na fakt, že se zde tvrdošíjně zůstává ve zmíněné technicky řezající formě a náznaky jakýchkoli mimostylových odboček jsou hodně skryté. Nezbývá tedy nic jiného než jít na hranici instrumentálních možností a vyhnout se jednotvárnosti neustálým obměňováním tempa, střídáním motivů a jejich ohýbáním do nových a nových variací. A toho je tu naštěstí hodně. Uvnitř skladeb tak monotónnost rozhodně nehrozí. Z pohledu celého alba už to nemusí působit tak jednoznačně. Díky silově uřvané poloze může být ta víc jak hodina poslechu vyčerpávající. Já se s tím ale vypořádal bez potíží, a to i díky dobrému pocitu z faktu, že se stále něco děje. A je vlastně potěšující, že někdo dokázal udělat takto kvalitní stylovou fošnu, aniž by si pomáhal populárními postmetalovými finesami.

Ono se to na první poslech možná nezdá, ale ASCEND THE HELIX si v rámci svých úzkých stylových hranic hlídají i dostatečnou rozmanitost. Skladbu od skladby se mění atmosféra a dynamika, někde lehčí až vláčná aura přechází do rezolutního odsekávání, jinde se nekompromisně rotující rytmy pravidelně trhají polyrytmickými zvraty. Jsou zde brutálně vedené struktury jako v "The World Ahead", ale například ve skladbě "Rebirth" se zjevují i dusající riffové spirály připomínající GOJIRA v jejich agresivnějších polohách. K tomuto pocitu přispívají i vokální linky s častými proměnami a vícehlasy. Vokály jsou jedinou složkou, která se striktně neuzavírá v pevných mantinelech, naopak se projevuje snaha o model TESSERACT, tedy kromě řvoucí nekompromisnosti využívat i melodicky vzletné polohy. Je to nakonec v podstatě jediný melodický prvek, který skupina ve své hudbě připouští a tím se vyčleňuje z MESHUGGAH formátu, jež jinak hodně ctí. Například skladba "Anamnesis" silně evokuje právě bravurní variace MESHUGGAH. Ale i zde se objevují čisté vokály, které kontrastně doplňují jinak agresivně řvoucí kreace. A přestože Mike Semesky nedisponuje hlasovou variabilitou a ladností Dana Tompkinse z TESSERACT, jeho vokály nesou zajímavé zabarvení, svým způsobem jsou hodně suverénní a rozhodně se nedrží v omezeném rejstříku. Má to své kouzlo i díky faktu, že se zde bez problémů přechází z brutálního řevu až do slušných výšek jako například ve skladbě "A Passenger" nebo "Radial Point". K tomu využívání vícehlasých partů, které působí efektně a dávají skladbám osobitou atmosféru.

Kdesi jsem četl zařazení ASCEND THE HELIX do metalcore škatulky a nevěřícně jsem kroutil hlavou. Pak mi to došlo. Při povrchním hodnocení k tomu mohou svádět ony variabilní vokály, ale to je asi tak všechno. V metalcore vždy očekávám i vstřícné melodické hudební postupy, které Adam Smiarowski většinou úplně ignoruje. Lehké náznaky se možná objevují v "Radial Point", skladbě, která nese i trochu přímočařejšího potenciálu. Ale možná je to jen zkreslený dojem z toho, že se jedná o méně vyhrocenou skladbu, která po téměř hodině poslechu všech těch nadupaných kousků už prostě posluchači nepřipadá tak divoká. I ucho si časem zvykne. Takže možná to s tou stopáží Američané opravdu trochu přepískli. Jasně, je znát, že toho prostě měli hodně a nechtěli nic vypustit, ale proč si něco nenechat na příště? Tahle drobná výtka ale nijak nekalí dobrý pocit, který z desky mám. A nejde jinak než Adama pochválit za nekompromisní přístup, kterým se snaží držet djentového kopyta. Jde mu to vážně dobře.